Kterak jsem přišla na to, že chci zdobit svatby

Kterak jsem přišla na to, že chci zdobit svatby

Drazí přátelé,

začnu tak trochu ze široka.

Svatby jsem milovala vždycky. Dlouho jsem žádnou neviděla na vlastní oči a musela si vystačit s fotkami (moje oblíbená je rodičů, táta má šedej oblek ve kterym se ženil i děda a je hrozně mladej a plachej a mamka má úplně jednoduchý šaty a čelenku ve fakt velkejch vlasech, prý ty šaty s čelenkou byly banánový. Kytka ve smrti, asparágus, střevíčky a délka do půli lýtek. Jó brzký osmdesátky, tady je máme (sorry mami, tati):

Československá osmdesátá a moji rodičové

Líbilo se mi, jak jsou všichni načinčaný a dojatý a taky jak jsou úplně jiný, než je znám, krom toho, že jsem je znala v barvě, tak už asi nikdy nebyli tak nastrojený, teda krom mojí máti, která je vždy dokonalá, ale ta je na tý fotce zase rozkošný nevěstinkovitý buřtík, což už taky naživo neznám, páč mě si z porodnice odnesla, ale dobrejch pár kilo navíc tam už navždycky nechala.

Někdy mezi dětstvím pozdním a pubertou  jsem stihla několik klasických devadesátkových, šlehačkových a nabíraých svateb. Žádný okázalý luxus, pěkně pocivej umělej satén, hodně saténu, vestičky, špičatý boty, nakroucený vlasy nahoru a ty camfrníky kolem obličeje, perličky ve vlasech, umělý kytky, obruče a bílá. Hodně moc bílá.

Myslím si, že tyhle svatby měly (spolu s mým punkovým obdobím) velký vliv na to, že pokud se někdy vdám, tak takhle tedy rozhodně ne. Že i přes ten nesporně milej pocit, co je provázel, jsem se tak nějak nemohla soustředit přes všechen ten umělej lesk a zelektrizovaný vlasy na to hlavní.

Svýho prvního kluka jsem si chtěla vzít v červenejch šatech a Martenskách, ale nikdy jsme tyhle srandovní vize neposunuli, byli jsme děti. Při dlouhym období, kdy jsem na takový věci nemyslela, protože jsem si chtěla vzít potenciálního manžela z lásky a na celej život, žádný doby určitý a nebo pokus-omyl, se mi paradoxně dobře koukalo na ty ostatní svatby, páč tyhle dyzajny se odproštěný od osobní roviny sledujou líp, kupříkladu berete v potaz cizí názor. Což není od věci.

Tak jsem to začala zkoumat, allmighty internet mi pomohl, protože do tý doby si člověk našel tak možná něco v časopise, ale hledejte něco pro neortodoxní nevěsty. Když už jsem něco objevila, tak to byla nevěsta kupříkladu bosá, no ode zdi ke zdi.

Moje prosby byly každopádně vyslyšeny a já se nakonec po dlouhých letech začínala kochat nevěstama v hedvábí, hrubé krajce, co není z plastu, odstínech bílé, co nejsou úplně bílá, upnutými siluetami, žádné zhovadilé konstrukce pod sukní, žádné složité účesy s tunou laku, žádný holky hrbící se v korzetech co nejsou korzety.

Najednou to bylo takový přirozený a padnoucí, najednou není nevěsta holka oblečená na jeden den do šatů, který jí ale vůbec nesedí ani ke stylu ani k tělu, najednou nemají chlapi ta obří půjčená saka i s vestičkou a cylindrem z polyesteru (nádech-promnutí očí-výdech). Už prostě existuje alternativa. A taky se víc řeší „to okolo“, ne jen to, co má člověk na sobě a jakej drží pugét.

Je to taky hodně tím, že svatby už se jen neodbývají na radnici a následně v restauraci, ale dějou se na jednom místě. V zahradě, na poli, v altánu, na zámku, v jeskyni, každému co libo. A tam je co zdobit. A to já co? To já miluju. Takže od dob asparágusu, přes nakroucený plastový mašličky, labutě a poházený umělohmotný diamantíky jsem se dofuněla až ke svatebním dekoracím, který pokládám za boží, hodiny šmírování na netu konečně ponesou své ovoce, konečně můžeš vyrobit něco ven a ne jen domů, konečně ukaž svůj pověstný zprdukuličkismus! A jak se to stalo? Vdávala se moje nejlepší kamarádka a protože jsme tvořivé a hned tak něco, co se dá běžně koupit se nám nelíbí a taky proto, že v té době byly ještě služby svatebních agentur nebo spíš designérů úplně z vesmíru (hlavně toho finančního), dostala jsem volnou ruku, zadání „tmavě modrá“ a dělej co umíš. A protože nejsem žádná sračička, připravila jsem pro mou drahou nejen dekorace, ale i třípatrovej dort (uzardění-poplácání po vlastním rameni-výdech). Kterej teda krom toho, že byl krásnej, tak byl taky megadobrej a vezla jsem ho na klíně v dodávce, ale to už je zase jiná story. Dneska frčí naháči, ale tehdá frčely marcipánový potahy, takže byl kůl a moderní a těžkej a boží. Měla jsem štěstí, že mi někdo věřil natolik, že mi dal možnost tu první vyzdobit, ukázat, co umím a tím mi dodat sebevědomí, že to dám a to s klidem. Ochutnávka tady:

Slavný modrobílý pro Sabi

Když jsem se vdávala já, bylo jasný, že to bude projekt, na kterým si budu makat s přispěním mého budoucího chotě, že si to užijem a co tam budeme chtít, to tam bude, páč já to vyrobím a taky, že na každou věc sáhnu vlastníma rukama a nebude to žádná katalogovka. Tady třeba mrkněte na jedno z mnoha zákoutíček, co v naší svatbě v muzeu číhala:

Takhle obšírně jsem se konečně dostala k závěru a k hlavnímu sdělení a tj.: UDĚLEJTE SI TO OSOBNÍ, nespokojte se s prefabrikátem, s uniformou, s průměrem. Svěřte mi design Vaší svatby a máte jistotu, že to bude originál a ještě s láskou dělanej. Já totiž už od dob těch chcíplejch kytek a banánový čelenky ve velkejch vlasech svatby prostě miluju.

Díky za pozornost, příště humorný report „Moje modrá rokenrolová svatba“.

Vaše Barbora

(designérka a papírová grafička barboratankie.blogspot.com)

Zdroje fotek: fotka rodičů těžko říct, modrobílý dort fotila Sadiie a zbytek nádherných fotek je od Elišky (neasi).